Úvod | Oddělení infoslužeb | Signall 2

Neslyšící a éra komunismu | Vzdělávací systém v České republice | Integrace vzdělávacích systémů | Systémy dorozumívání českých neslyšících | Bilingvální přístup ve vzdělávání | Neslyšící a vysokoškolská studia | Legislativní zakotvení znakového jazyka | Nové technologie pro neslyšící | Jaká je úroveň vzdělání neslyšících | Tlumočnické služby | Uplatnění neslyšících na trhu práce

 

Neslyšící a éra komunismu

Před rokem 1989 převládalo v České republice (ČR) striktně medicínské pojetí přístupu k neslyšícím, kdy cílem bylo řešit jejich situaci důrazem na rozvoj komunikace prostřednictvím mluvené češtiny (odezírání a řeč) a asimilací do většinové jazykové komunity. Sdělovací prostředky se tématikou zdravotně postižených zabývaly jen okrajově a komunita neslyšících byla izolována do vlastního světa (speciální internátní školy, práce často v družstvech invalidů) a pro většinovou společnost vesměs „neviditelná“. Jak uvádí Hrubý (1992: 5), „na nízké úrovni bylo vše, co vyžadovalo masivní investice do zdravotně postižených, z ekonomických důvodů téměř neexistovalo předškolní poradenství pro rodiče postižených dětí, … počet postižených žáků ve třídách speciálních škol [byl] zhruba dvojnásobný než ve vyspělých zemích… Prakticky žádné prostředky nebyly vynaloženy na odstraňování architektonických, komunikačních a orientačních bariér. Zcela stranou pozornosti byly bariéry psychické…“ Na přelomu 40. a 50. let zanikla většina prvorepublikových spolků a časopisů pro sluchově postižené a jejich zájmy, stejně jako zájmy ostatních zdravotně postižených, dál formálně hájil jen Svaz československých invalidů řízený Komunistickou stranou (Hrubý 1999: 175, 254-259).

K předělu v systému vzdělávání došlo hned po nástupu Komunistické strany k moci v roce 1948. Všechny existující školy pro neslyšící byly zestátněny a rozděleny na školy pro „hluchoněmé“, školy pro žáky se zbytky sluchu, školy pro nedoslýchavé a školy pro „hluchoněmé a méně nadané“ (Hrubý 1999: 190). Žáci do nich byli roztříděni podle stupně postižení a někteří tak museli začít dojíždět do školy vzdálenější od místa bydliště. Postupně začaly být do speciálních škol umísťovány všechny děti i se sebemenším postižením (ibid.: 188). Ve školách byla už od 20. let uplatňována orální metoda. V letech 1949-1950 byla sice na krátkou dobu otevřena debata o případném znovuzavedení znakového jazyka, oralisté ale svou pozici obhájili. Pro zajímavost uvádíme, že mezi argumenty využili např. i dopis J. V. Stalina zaslaný do Československa jako příspěvek k této diskusi, v němž Stalin „přirovnává ‘jazyk gest’ k motyce a ‘zvukový jazyk’ k soudobému pásovému traktoru s pětiradlicovým pluhem a traktorovou sečkou“ (ibid.: 325).

Zvonek (2007) uvádí, že ještě ani v roce 1987 nepracoval na speciálních školách v ČR žádný sluchově postižený pedagog (situace se začala měnit až od poloviny 90. let). Při zákazu znakového jazyka docházelo u neslyšících dětí k jazykové deprivaci. Bez opory v dobré znalosti jakéhokoliv jazyka měly omezenou možnost získávat informace a životní zkušenosti a plnohodnotně komunikovat s okolím (např. Souralová, Langer 2005). I to přispívalo k šíření mýtů nahlížejících na neslyšící jako na duševně zaostalé, nesamostatné, neschopné a vadné. Výmluvný je například vývoj názvu oboru speciální pedagogika. Nejprve se rozvíjel jako pedopatologie, v 50. letech byl přejmenován na defektologii, která zahrnovala několik směrů - defektologii psychickou, logopedickou, okulopedickou a ortopedickou (Eurybase 2007/08: 199). Jiří Langer z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci doplňuje, že problematika sluchového postižení byla v té době zařazena pod logopedii, protože cílem bylo naučit děti mluvit orálně. Teprve až v 80. letech se surdopedie vyčlenila jako samostatná disciplína (Langer 2009, osobní sdělení). Sebehodnocení neslyšících a jejich společenské zapojení bylo adekvátně poznamenáno. Neslyšící sami sebe vnímali jako postižené, handicapované, odtud nesamostatné a závislé na vnější asistenci.

Studijní možnosti neslyšících a možnost získat kvalifikaci byly před rokem 1989 značně omezené. Po roce 1948 byly spolu se školami zestátněny i veškeré učební dílny, protože soukromé podnikání nebylo podporováno. V důsledku toho se zásadně snížil výběr učebních oborů pro neslyšící (Hrubý 1999). Integrace do běžných škol možná nebyla a příležitost dosáhnout alespoň středního vzdělání s maturitou měl jen zlomek neslyšících. V celém Československu existovaly pouze dvě střední školy pro sluchově postižené zakončené maturitní zkouškou: gymnázium v Praze a střední průmyslová škola oděvní ve slovenské Kremnici (e.g. Hudáková 2006). Studium na vysoké škole nebylo možné vůbec. Většina neslyšících v Československu tak získala přinejlepším možnost vyučit se klempířem, krejčím, obuvníkem, malířem pokojů, čalouníkem a strojním mechanikem, v případě dívek krejčovou, obuvnicí a čalounicí. Neslyšící měli nárok na částečný invalidní důchod, ovšem komunistický stát podporoval stoprocentní zaměstnanost, takže každý, kdo pracovat mohl a chtěl, práci získal, většinou však na pomocných nekvalifikovaných pozicích (viz. pozn. 1 dole).

Na počátku 80. let se situace ve školství v některých ohledech zlepšila. Do odborného diskurzu se začal dostávat pojem totální komunikace, ačkoliv jeho zastánci byli oralisty označováni za „importéry pokleslých kapitalistických vzdělávacích metod“ (Hrubý 1999: 327). Pracovníci ve školství však význam znakového jazyka začali uznávat, objevily se první didaktické materiály a kurzy znakového jazyka, televize zavedla první tlumočený pořad pro neslyšící. Ovšem teprve s otevřením hranic a české společnosti světu po roce 1989 se začal postupně prosazovat celkově jiný, humánní pohled, který vnímá komunitu neslyšících ne jako skupinu zdravotně postižených, ale jako kulturní a jazykovou menšinu (e.g. Kučerová 2009, Procházková and Vysuček 2007). Ve školství se začal uplatňovat nový pohled na sluchově postižené a zdravotně postižené vůbec – žák již není „defektním modelem zdravého dítěte", ale osobností se specifickými potřebami (Zvonek 2007). Neslyšící získali možnost vzdělávat se formou integrace v běžných školách (základních, středních i vysokých). Zásadně se rozšířila nabídka specializovaných středoškolských oborů, a to včetně oborů více kvalifikovaných (např. informatika). Od roku 1993 je možné studovat znakový jazyk na vysoké škole v rámci doplňkového studia a od roku 1998 v rámci uceleného bakalářského a magisterského programu. V polovině 90. let se objevily první bilingvální vzdělávací modely. V roce 2000 vzniklo v Praze občanské sdružení Pevnost - České centrum znakového jazyka, o.s., jehož náplní je výuka znakového jazyka. Výuku zajišťují pouze neslyšící lektoři, tedy rodilí mluvčí. O několik měsíců později byla založena Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Do vzdělávacího systému, do kurzů pro rodiče a veřejnost i do tlumočnictví začal pomalu pronikat znakový jazyk. Nebyl to ovšem, a stále ještě není, hladký a nekomplikovaný proces. Praxe komunikace ve znakované češtině byla silně zakořeněná, před rokem 2000 byly celé generace tlumočníků (téměř výlučně tlumočníků CODA) zvyklé používat znakovanou češtinu (Vysuček 2009, osobní sdělení). Jak uvádějí Procházková a Vysuček, znakový jazyk dosud ovládá jen asi 10 % slyšících učitelů na školách pro sluchově postižené, 50 % z nich ovládá znakovanou češtinu a ostatní komunikují mluveným jazykem (Procházková and Vysuček 2007).

Po roce 1989 se začala rozšiřovat také dříve téměř neexistující nabídka různorodých sportovních, kulturních a společenských možností. Byla založena řada spolků a organizací neslyšících. Objevily se kluby neslyšících fotografů, malířů, sportovní kluby, české neslyšící dívky se zapojily do mezinárodních soutěží krásy. Zatímco před rokem 1989 byly neslyšícím zpřístupněny jen dva televizní pořady – Ozvěny a Televizní klub neslyšících, dnes je v televizi většina filmů a některé pořady titulkovaných, některé i tlumočené do znakového jazyka, včetně pohádek a pořadů pro děti. V Praze jsou do znakového jazyka tlumočena také některá divadelní představení, působí zde soubor pantomimy neslyšících Nepanto, podobně jako v Brně divadlo Neslyším, Evropské centrum pantomimy neslyšících a další. Vzniká i poezie ve znakovém jazyce a dokonce i překlady koncertů hudby (Vysuček 2009, osobní sdělení).

Mnoho změn se odehrálo v legislativě. V roce 1997 se v České republice začalo s lingvistickým výzkumem českého znakového jazyka a i díky jeho výsledkům byl v květnu roku 1998 přijat zákon č. 155 o znakové řeči a v roce 2008 novelizován (Zákon 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob). Legislativní změny otevřely neslyšícím mimo jiné cestu k využívání tlumočníků v běžném životě i ve vzdělávacím systému.

Na trhu práce dnes ovšem neslyšící čelí tvrdému konkurenčnímu prostředí a jsou spolu s jinými zdravotně postiženými výrazně více ohroženi nezaměstnaností než většinová populace.

Paralelně s popsaným vývojem dochází po roce 1989 i k proměně sebehodnocení neslyšících samých. Z pasivních a na slyšících závislých „zdravotně postižených“ se stávají členové kulturní menšiny Neslyšících, aktivně se zapojující do vzdělávacího procesu, společenského dění a autonomně rozhodující o své vlastní budoucnosti. Jak říká Vysuček, větší sebevědomí Neslyšících je patrné například i ze znakování na veřejnosti. Zatímco někteří starší neslyšící se dodnes obávají znakovat například v prostředcích hromadné dopravy, mladá generace nemá s ukazováním na veřejnosti problém (Vysuček 2009, osobní sdělení).

Další literatura:
Hudáková, A. (2006): Maturitní obory na středních školách pro sluchově postižené. Česká unie neslyšících: časopis Unie 5-6/2006
Hrubý, J. (1999): Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu.1. díl. 2. vydání. Praha: FRPSP a Septima.
Kučerová, K. (2009): Bilingvální metoda ve vzdělávání sluchově postižených v České republice a ve Švédsku. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta.
Procházková, V., Vysuček, P. (2007): Jak komunikovat s neslyšícím klientem. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí.
Souralová, E., Langer, J. (2005): Surdopedie. Studijní opora pro kombinované studium. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta.
Silovská, Z., Rérychová, J., Sirůčková, Š. (2007): Adresář služeb nejen pro neslyšící. Praha: FRPSP.

Zdroje on-line:
Eurybase. The Information Database on Education Systems in Europe (2007/08): Organizace vzdělávací soustavy České republiky 2007/08. (on-line)
http://eacea.ec.europa.eu/ressources/eurydice/eurybase/pdf/0_integral/CZ_CS.pdf
Hrubý, J. (1999): Informace pro členy vlády ČR. Zpráva o situaci zdravotně postižených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit. (on-line)
http://www.vlada.cz/files/rvk/vvzpo/zp1992.pdf
Zvonek, A. (2007): Sluchově postižení pedagogové dříve a dnes. (on-line) http://ruce.cz/clanky/198/3

Pozn. 1:
Ještě na počátku 90. let působilo v ČR asi 40 „chráněných“ výrobních družstev invalidů, ve kterých pracovalo přes 12 000 zdravotně postižených. Většina z nich měla po roce 1989 existenční problémy, musela radikálně propouštět (Hrubý 1992) a posléze zanikla nebo byla zprivatizována.

Zasílání novinek GA:

Novinky

DotaceOnline.cz a j4bPoradce.cz verze 1.0. budou končit, připravte se na DotaceOnline 2.0.

Bohužel technologické stáří našich současných služeb monitoringu dotací je neúprosné, po dlouhých letech dochází ke změnám
»» více
17. 1. 2018

DotaceOnline.cz

Denně aktualizovaný, komplexní online zdroj informací o všech dotačních příležitostech v ČR. Najdete zde veškeré možnosti
»» více
6. 12. 2016

© 2008 GRANT ADVISOR | Vrchlického sad 4, 602 00 Brno | T: 543 237 286 | E: info@grantadvisor.cz | DotaceOnline.cz | CD Dotace a fondy | j4bPoradce.cz | Poradenství | Programming by Peax